V rozhlase říkali, jestli jsem tedy dobře slyšel, že o víkendu se má oteplit, a ty skoro arktické mrazy mají polevit. No nevím, jestli jsem správně rozuměl, ale teď když naše karavana stoupá svahem nad hájenkou, kde ještě nedávno stával mohutný vzrostlý les, žene ledový vítr sněhový prach a tisíce mrazivých bodlinek se ti zapichují do tváře. Ale synkům to nevadí. Se zarputilostí sobě vlastní stoupají stále výše sněhovou plání. Za zády máme údolí Jablunkovského průsmyku, smrtící výstup pod „Zuzanou“. A až vpadneme do lesa, i ten ledový vítr přestane dotírat.

Pod samotou „Podlesí“ sedíme pod holým klenem a popíjíme horký čaj. Pár fiškusů tajně dáví rohlík a myslí si, že je nikdo nevidí. Vítek pádí kamsi dolů hlubokým sněhem po louce. Že by ho tlačila střeva? Ale ne. Ujel mu po svahu talíř a zmizel kdesi v mlází. A už radostně stoupá k nám a posunky dává najevo své vítězství. Talíř je nalezen, Vítek je zachráněn.

Je 2. ledna 2019. Protože já i žena máme volno, rozhodujeme se pro výpravu do Beskyd. Trasu jsme měli naplánovanou z Milíkova na Kozubovou. Z modré značky na žlutou. Na Kozubové oběd a po zelené a modré zpět. Předpověď počasí hlásí silné ochlazení a vítr 90 km/h. Snad to nebude takové dramatické. Jak moc jsem se spletl...
Kousek nad Milíkovem potkáváme skupinku mladých se psem. Dále nás předjede jedno auto, které má v jedné zatáčce trochu problém, ale řidič je zkušený borec. Přicházíme na jednu odpočívku, kde se schováváme před větrem a dáváme si trochu čaje. Z přístřešku pozorujeme, jak se pomalinku, spíše rychle mění počasí. Venku se začíná tvořit bílá tma. No nic musíme dál. V neprošlápnutém sněhu se chvílemi boříme až po kolena. V jednom místě se ztrácíme, pomohla navigace. Nikde není ani živáčka. Kdo by taky šel v takové slotě na hory.