Počasí nám přeje. Je chladno, je zamračeno, citelně chladno, jen pár stupňů nad nulou. Dokonce se z nebe k zemi občas snáší sněhové vločky, ale ještě dříve než dopadnou na zem, mění se ve vodu. Každá jarní výprava by byla provoněna dramatickým scénářem – ­přežít. Pravda, zní to trochu nadneseně, ale nechceš se v kraťasech plazit urousanou trávou, kdy ti od úst stoupá pára a prsty na rukou mrznou. Proto jdeme do tělocvičny.

Jedná se o poslední tělocvičnu Zimní 13. Je sice už jaro, ale co ty sněhové vločky? Dnes musíme odehrát „opičí dráhu“. Specifický závod turnajů. To se vytáhne z nářaďoven všechno možné i nemožné nářadí. (Mnohé je už dávno vyřazeno – demontováno, třeba bradla, gymnastický stůl, velké žebříky, kde jsi se ruko mohl na nejvyšším stupínku dotknout stropu tělocvičny a se zavázanýma očima skočit do žíněnek. Protože jedna šprušle, jeden stupínek žebříku, jeden bod.

„Pracovně-plánovací, pohodové setkání Modrých racků na Tvrzi“. Tak zněl původní uvozovací nadpis Antkem organizované výpravy Modrých racků na Věžnickou TVRZ. Ale nebyl bych to já, aby jsem ty dva a půl dne „trojkařské pohody“ neoznačil jinak, tak trochu dramatickým – dle mého názoru však plně – i s přidanými snímky, vystihujícím názvem – „Operace tatýnek“ (původně „tatínek“). Hned vysvětlím!

Před několika lety, kdy jsme přestali tábořit na obvyklém místě u Věžnické TVRZE, jsem psal v jakémsi článku na těchto stránkách, že na vině je „král smrků“ (i když až zase taková pravda to tehdy nebyla!*) Jaké bylo mé překvapení, když mi do pošty o několik dní později přišel dotaz – od úplně cizího člověka, kde že ten „král smrků“ stojí. A zároveň mi pisatel vysvětlil, že už roky se zajímá o jehličnaté stromy – solitérní jedince a má vlastní mapu jejich výskytu. Upozornil mě, mimo jiné, na obrovské smrky, co rostou (rostly) pod Hamerkami.