Stalo se mi to poprvé, abych dorazil na sraz a všichni zde už byli. Nic nám tedy nebrání, abychom vyrazili z parkoviště od „kaflandu“ nahoru k restauraci „U Tesarčíka“. Valíme si to po cyklostezce až k hasičské zbrojnici. Zde se rozdělujeme a Rackové, vždy s jednou družinou, míří do lesa až k bývalým kasárnám. Ano, už se zde staví. Ale není to tak neprůjezdné, jak se hovořilo na oddílovce. Suneme se kolem studánky dolů z kopce a od perníkové chaloupky stoupáme na horní paseky. Pohybují se zde i jiní bikeři, i pěšáci s trekovými holemi. Vzduch je nádherně sytý, po noční bouřce prosycená smůlou a kořeněnou vůní trávy. Dorážíme k hraničním patníkům. Hledám místo, kde bychom uskutečnili střelbu ze vzduchovky. Snad na pasece až u hranice, která se svažuje do údolíčka by se dalo střílet do protisvahu, aby broky nelétaly do Polska. Rozbíjíme tábor nad trialovou pasáží. Zatímco družiny pod vedením Rybaříka, Filiho a Sochora si prochází trasu závodu a provádí drobné úpravy, vracíme se s Kulajdou a Kulíškem zpátky na paseku u hranice.

Lorem ipsum tady na stránkách trčelo už téměř dva měsíce a mně se zážitky pomalu, ale jistě, vypařily z paměti. Nicméně pokusím se o věrohodné vyprávění, založené z větší části (pokud možno) na faktech.

Pátek

V pátek odpoledne se scházíme na předrodeovou oddílovku. Před samotným zahájením krátíme čekání na ostatní pár koly oblíbené kopané vybíjené. Posléze zahajujeme nástupem. Sestava na rodeo zatím vypadá slibně: téměř deset lidí, rovnoměrně rozdělených do družin. Hned po nástupu hrajeme několik zápasů do dlouhodobého turnaje v Pipino pípni. Tabulka už je téměř plná! Jednotlivé duely dozoruje Bubák, který si na chvilku odskočil od Františka. Výsledky doplňujeme do tabulky, Bubák mizí a my se vrháme na nácvik semaforu, aby naostro při rodeu neskončil naprostým fiaskem. Cvičíme si vysílání, přijímání a podle karet z pexesa i samotné znaky. Pak si družiny navzájem připravují šifru k vyluštění a také ji luští. Vítězí Rysi. Na závěrečném nástupu Goblin hlásí, že s námi nepřespí, ale zítra na výpravu pojede. Rafan jede s rodinou kamsi do dža a tím je počet družiníků vyrovnán.

Ve vlasech jehličí, lokty a kolena do krve sedřená od skály, a v botách písek – a v loapu zapomenuté jablko. Ale v duši čisto, všechny chmury, strasti i starosti zůstaly hluboko ve skalních roklinách. Snad jsou přilepeny borovou smolou na opuštěných pasekách ve vyběleném, jako žebra a pařáty vypadajícím klestí, nebo sklouzly do skalních soutěsek, puklin, slují, průchodů a voštin – a možná jsou narovnány u úpatí Hrnčířovy skály nebo Hradu, jako ty klacíky, které tam kdosi rovná. Je to přitažlivost zemská, co s roztávajícím sněhem kousky dřev a větví klade k patě skal? Jsou snad pod kamennou lavicí v Dudychově jeskyni, nebo pod skalním převisem, kde Koumes našel cibuli?
A puklé žulové srdce v hromadě balvanů vedle cesty – vedoucí do bývalé sklářské hutě, kde jsme spali. Když se na to srdce postavíš, uvidíš Toulovcovu rozhlednu. Když se na to srdce postavíš, uslyšíš kamarády. Jsou zde, byť je nevidíš, jsou s tebou. Ty a oni jste prošli Maštale.

Stalo se vám někdy, že jste se ráno probudili a ještě jste si dokázali vybavit poslední „záběry“ právě prožitého snu? Oddílového snu? (To jako, že se tam vyskytují určití Trojkaři, tábořiště a jiné oddílové reálie). A byly to obrazy z výpravy už prožité, anebo té, co bude někdy příště následovat? Pravidelně nepravidelně se ráno probouzím a vybavuji si ty poslední obrazy, a s nimi spojené pocity a vůně, příhody a kamarády – vše, co jsem kdysi zažil, třeba na expedici „Maštale“, protože tento podnik považuji za jeden z nejsilnějších! Zkrátka mě to pronásleduje. Je to taková hluboce vyoraná brázda do pulsujícího srdce. Několik takových rýh tam už mám. (A není to nic neobvyklého, protože o podobných zážitcích píše i Ježek v knize „Stezka odvahy“.
 
Když jsem psal Kassovi, že mám v pokračování z kronikového zápisu z „Maštalí“ nastrkáno dalších 50 fotografií, odepsal mi: „Už se těším!“

Na poslední oddílovce, na darkovských loukách „V podzámčí“, byla v jednom ze závodů v OZANABu (Oddílový ZA(á)vod NA Body) v signalizaci vyslána zpráva „sakura“. Tady tu sakuru máte, rozkvetlá japonská třešeň. Stala se symbolem prvomájového cyklobraní.
Když jsem na závěrečném nástupu při návratu z výpravy do Strže strachu navrhoval, že bychom se na Prvního Máje mohli vydat na exkurzi do našeho „mateřského závodu“, kde jsme pod jeho tělovýchovnou jednotou drahnou řadu let pobývali a doposud pobýváme, valná část oddílu tuto možnost zavrhla a dala přednost klasickému – už roky pořádanému – Prvomájovému cyklobraní. Z chytrých webů se dalo odsledovat, že počasí nebude zrovna ideální, ale budiž. Proto byla informace o cyklobraní vyvěšena na poslední chvíli. A ti, co na naše stránky nechodí (např. Rysové!), se výpravy nezúčastnili. Ani přátelé oddílu, ani veteráni neprojevili zájem. Dávám to za vinu šibeničnímu vyvěšení. Kdo je bez viny, nechť hodí kamenem.

Na nádraží nás, téměř násilím, přivezl Kamo, když po přebrání výzbrojního materiálu si pro mě a Lálu přijel až na zastávku autobusu se slovy, že nějak se do toho auta vlezeme. Frčíme si to přes Olšiny, protože kovonský most ještě není otevřený. Na parkovišti umně zacouval a já zčerstva peláším do nádražní haly. Zde zevluje téměř patnáctihlavý dav našich chlapců. Jsou ihned nasměrováni ke Kamovu vozu. Po cestě ještě odchytáváme Koumese a Doda. To už dorazil i oddílový zbrojíř Kulajda a tak společně s Kamem s přehledem rozdávají zbraně, brýle, sumky a střelivo a další nezbytné věcičky. Na nástupu zjišťuji, že je nás dvacet čtyři (v Mostech se k nám přidá Sochor, toho času tvrdě pracující na chatě páně rodičů). Vydry mají dokonce 100%, Lišákům chybí Juno a Rysům třetina družiny: Shrek a Sid, který prohlašoval, že na výpravu určitě pojede. U pokladny zjišťuji, že koupení hromadné jízdenky 30. dubnem končí. Pak se bude muset postupovat trochu složitěji, objednávkou přes internet a nebo trochu dráž.

To byly nervy, než ten Koumes dorazil, je už 7.45 hodin a Koumes nikde, nervy to jsou! Ale Koumes tu už je, poslední autobus ho přivezl, (a kde je Dodo – doufám, že mi nebude tvrdit, že ho bolela hlava – o Doda začínám mít strach!), a v kraťasech vystupuje a tak frčím k pokladně a kupuji 12 lístků a jeden pro Sira, psa kokršpanělského. Sobík a Mates mne bombardují, zda budeme hrát souboj jezdců – no to je to, co mne teď nejvíce zajímá. Valíme si to na druhý perón, a už je tu „městský slon“, naloďujeme se do „přízemí“ a frčíme si to na Bohumín. Ne, radistická olympiáda vypukne až na druhém spoji ze Svinova do Opavy, a tak hledíme skrz okna na míhající se krajinu ozářenou jarním sluncem, protože dnes je první jarní den a my zahajujeme jarní botokros. A Sysel na mne dotírá, kolik že to dnes ušlapeme kilometrů, protože si to chce poznamenat do pracáku. Ve Svinově přestupujeme do „tornáda“. Jsem nadšen. Přetopená souprava, tak jak to „panťáky“, kterým už zvoní hrana, umí.

Nedávno mne zastavil před „kaflandem“ jeden z veteránů Trojky. Slovo dalo slovo, povyprávěl mi jak pravidelně chodí na naše oddílové stránky, vše studuje, čte si zápisy a prohlíží přiložené snímky. A nakonec mi vyčetl, že jsme letos neměli žádnou výpravu na sněhu. Jak neměli, oponoval jsem. Pravda, Kozubovou nelze za sněhovou výpravu počítat, adventní putování po linii „Bohumínských bunkrů“ jsme letos prošvihli, ale co tak „Záležitost mužů“? To se prý nepočítá – to byl Zimní tábor. Aha, tak to jsem netušil.
Ale vždyť jsme měli pravou sněhovou výpravu – v polovině února na Skalku. I spousta podařených fotografií je přiložena, ale odkaz na galerii je v „třítéčku“. Protože jsem se této výpravy nezúčastnil, zápis z tohoto podniku nemá kdo pořídit. Přiznal se, že ten odkaz mu asi utekl. A já jsem mu slíbil, že se pokusím zápis z kusých informací (třeba se ještě něco dodatečně objeví v připomínkách pod tímto článkem), splichtit. Ony ty fotografie jsou opravdu pěkné.