S hrůzou jsem si uvědomil, že nevyšetříme žádný volný víkend, abychom mohli uskutečnit podzimní RODEO. Ano, to, které mělo proběhnout na TVRZI v polovině listopadu. Proč se tak nestalo, se můžete dočíst jinde. Ale co teď? Doplňky už napsány a vyvěšeny. Tak udělám překvapení. Zkrátka na oddílovce nepůjdeme do tělocvičny, ani boty si nebudeme zouvat a vydáme se hned za školu na hřiště.

Je pátek 4. prosince, počasí je chladné, ale neprší, dokonce i sluníčko po poledni vylezlo. Hoši jsou na chodbě mým oznámením zaskočeni, ale nic se neděje. Když jsem rozhazoval zaváté stopy, dala se se mnou do rozhovoru babička, co přivedla do oddílu svého vnuka. Na hřiště ji za mnou doprovodil Véna. Vracím se do klubovny. Hoši jsou už připraveni. Bereme lasa, šátky a plni bojové nálady valíme ven ke složenému altánu. Zahajujeme 94. oddílové RODEO – podzimní.

Venku je nevlídno, ale neprší a kdyby nefoukal ten vlezlý vítr, možná bych napsal pohodové počasí na výpravu. Ale protože jdeme do tělocvičny, vůbec nám to nevadí. Scházíme se ve vestibulu školy. Jsme zde téměř všichni. Sobík a Runy se omluvili už včera, Shrek byl viděn jak hrabe a zametá před panelákem listí (asi nucené práce), a o Pumbovi nevíme. Z Modrých racků jsou zde Kamo a Kulajda, s dětičkami a Aidy, už si beroucí zaváté stopy s úmyslem rozmístnit je po tělocvičně.
Pan školník nás pouští po deváté hodině a nabádá nás, abychom se chovali kultivovaně, protože na škole je paní ekonomka a dělá „uzávěrky“. A zrovna dnes mám dojem, že jsme se chovali nezvykle hlasitě a loudali se po spojovací chodbě víc, než kdy jindy, protože venku před školou se odehrával hod granátem – závod do listopadového DOD. Ale o tom až dále. Stopy rozházeny, píšťalka i fotoaparát připraveny, nic nám nebrání zahájit II. tělocvičnu Zimní 13.

Na smluveném místě v nádražní hale se nás schází poměrně málo. Pět Rysů (Xury, Gorka, Čedar, Sigi a Lukáš K.), pouhé tři Vydry (Nadík, Twist a Sky) a já s Ludvou. Transport do Moravského Berouna proběhl celkem v pohodě. Hoši měli pouze jeden vážnější spor, a to kolik tunelů budeme projíždět. Někteří hlásí svůj tip na tři, další, hlavně hlasitě lobující Gorka, trvají na čtyřech. No, byly opravdu čtyři! Tři mezi Hrubou Vodou a Jívovou a jeden mezi Jívovou a Domašovem nad Bystřicí.

Na nádraží v Moravském Berouně jsme se vysypali z „regíny“ a před nádražní budovou si dáváme nástup. Dostrojujeme se a hned vysvětluji pravidla dlouhodobé (to jsem si mylně myslel) soutěže.

Říkala mi Lála, že jsem ji měl vzbudit, že by se mnou do té tělocvičny šla, fotoaparát si vzala, a nějaké pěkné snímky snažila by se pořídit. Ale já ji neberu – já ji nevěřím! Pokud někdo nechce „strašlivě chtít“, je každá snaha marná. Nejenom u ní – u vás všech!
A tak na podnik „I. tělocvičny Zimní 13“, se z Modrých racků dostavil pouze Kulajda. (A jeho dva hošíci – Vojta a Ondra). Málo Racků, k tomu ještě rozmazané snímky.
Tak bytostně jsem potřeboval u jednoho z nejtěžších závodů Zimní 13, naprosté zkoušky motoriky každého Trojkaře, asistenci – pomoc, zkušeného Modrého racka – a ona tam nebyla. Naštěstí se nic nestalo, nic se nepřihodilo, děkuji Pipifárkovi, neboť závod „S.A.C.“ (Sportovně Akrobatické Cvičení), je zkouškou pro opravdové chlapy, a to bez vší nadsázky. Do oddílu tento závod přinesl Fero (druhý oddílový vedoucí), koncem 70. let – z prezenční dvouleté vojenské služby socialistické vlasti. Ale pojďme pěkně popořadě.

Tak, konečně tu máme první výpravu v novém tábornickém roce! Na ni vyjíždíme od klubovny, z nádraží Olomouc – město. S jedním přestupem v Senici na Hané na motoráček jsme na místě relativně brzy. Hned na panelové ploše přiléhající k železniční stanice zahajuji Všímandu, kterou ukončíme hned, jakmile dojdeme do místní části Střížov. Drahanovicemi postupujeme po nově vydlážděném chodníku, míjíme „Jamajské lokál“ (budoucí čtvrtá otázka Všímandy) a putujeme po cestě směrem ke Střížovu. Trháme si žluté i červené špendlíky, hochy nechávám ochutnat šípek i černý bez. Ve Střížově, na dřevěném odpočívadle hodnotíme odpovědi ze Všímandy. Ze sedmi otázek vědí Vydry pouze jedinou, a Rysi ani to!! Plán s návštěvou Zahradní železnice bere rychle za své, neboť je otevřeno pouze v sudé týdny a teď pomalu končí sedmatřicátý. Škoda.

Naprosto pohodový podnik, naprosto „libové“ cyklobraní, naprosto vstřícné počasí – dokonalá idyla. Pouhé tři hodiny braní se na kolech, pouhé tři hodiny s kamarády z oddílu. Scházíme se před devátou u „Kauflandu“ na Hranicích, a když už tušíme, že nikdo další nepřijede, protože jsou unaveni, nemocní, do Chorvatska jedou, a hornický den se v parku připravuje, či jinak zaneprázdnění jsou, jdeme do sedel a valíme si to nahoru k rehabilitačnímu ústavu Lázní Darkov. Ale jen tak napůl plynu, pomaloučku – na loučku lázeňského parku.
Všichni na zem, přilby odložit, batohy sundat. Mezi stromy jehličnatými se procházíme, a Mona ukazuje jaký je který a který je jaký. A nevystačili si výtečníci, co všude viděli smrky, protože ani jeden z nich smrkem nebyl. Borovice lesní – sosna, douglaska tisolistá, jedlovec kanadský a tis červený. A borovice vejmutovka. A modřín opadavý. Dokonalý ráj pro dendrology. Na tak malém území tolik exemplářů.