Přijíždím ke škole, deset minut před devátou hodinou a vidím, jak Sobík vidí mě a pádí ke dveřím spojovací chodby. Nikdo zde není, dveře jsou zavřeny. Jsme tedy poslední? Sedíme na schodech, já po noční směně, Sobík cosi drmolí. Sluníčko svítí. Dýchá na nás předjaří. Nejsme poslední, jsme první! To tu budeme sami? Ale ne! Už se valí hoši. Zrovna přijíždí Antek a odchytává jednotlivé tlupičky a ověšuje je kabelami a sabatorami s „oddílovými věcičky“. To máte: florbalová hokejky, dresy, rozlišováky, přilby, míčky a míče, pešky. Přijíždí i Fili a vláší bedničku s kyrlingy. Neriskoval jsem včera a nerozdával kotouče hochům domů. Těžce bych je z nich získával. A další partija se hrne. Nebudeme sami. Pan školník nám otvírá, na chodbě jsou kupy sběru. Hovoří s Antkem a sprostě kleje. Zase nějací výtečníci se v tělocvičně věšeli na basketbalové koše a poškodili uchycení ve zdi. Holt, sádra není to pravé ořechové, co uchycení zpevní. Ale my máme svědomí čisté a od určité doby (dávno minulé) se na koše nevěšíme, ani si jich jinak nevšímáme.