Třídenní výprava na Pavučinku u Žulové v Rychlebských horách.

Páteční pochod 4,5 km z nádraží zvládli všichni dobře. 

První noc byla docela zima, protože nám nad ránem vyhaslo v kamnech.

V sobotu jsme sáňkovali na Boží hoře a večer odehráli DOD Mistr uzlování.

Druhou noc už bylo parádně teplo, večer dokonce spíš vedro.

V neděli ráno jsme se byli podívat u Nýznerovských vodopádů a stihli vlak domů.

Bery, Bubla, Čedar, Kassa, Kroky, Ludva, Maty, Nadík, Sigi, Xury

Ráno mi ukazuje teploměr v autě -10°C. Má být ale slunečno, proto věřím v poměrně příjemné počasí.
Na nádraží jsem mile překvapen. Všichni členové mají nějaký jízdní prostředek na sníh. Většina dokonce boby. Švejk sáně. Pak tři lopatky a Vendy něco neidentifikovatelného. Připomínalo to spíš prkno na mořské vlny. Jezdilo to sice pěkně, ale bylo to naprosto neřiditelné.

Fili, já, Dana a Merlin jsme šli po svých. Toncek si vzal kolo?!?

Stále řádí chřipky. Proto nejel Saly, Infin, Sysel a Onďas. Véna na oddílovce blinkal, takže asi také ulehl. Dalmi se stěhoval, Páťa prý neměl kalhoty. No nevím, na oddílovce kalhoty měl...  a Filo nejel asi proto, že nejel Dalmi a Páťa. Neomluven také Tříska a Mates.

Důležitější je ale účast těch, co chtěli řádit na bobech. Můj předpoklad kvalitního jízdního povrchu se naplnil beze zbytku. Vše promrzlé, ušlapané a uježděné. Jezdilo to jedna báseň. 

„Tělocvična je zařízena, tentokrát ji rušit nebudu, i kdyby na jedné straně tělocvičny stál s horečkou Sysel a na druhé zvracel Shrek. Bo tak to má být...“ Tak takhle narážel Antek na skutečnost, kdy stopnul před dvěma týdny první podnik nového kalendářního roku z důvodu vysoké churavosti mančaftu. Tak jsme se domnívali, že se to zlepší, ale mnozí „boroci“ jsou zasaženi opravdu těžkou chřipkou. Pár z nich dokonce bylo tak zesláblých, že nebyli schopni „podat o sobě zprávu“.

Čtrnáct Trojkařů vpadává do otevřené spojovací chodby tělocvičny a hned je přivíráme, aby sem nelezl kousavý mráz. „Antek je tu!“. Hrstka starších, vesměs otužilých jedinců, peláší pro kabele a sabatory. „Jé, florbalky! Antku, bude se dnes hrát florbal?“, doráží Dalmi na skarbowego. Ale ano, Jakoubku, co by se dnes hrálo jiného? Když je tu florbalová výzbroj, bude florbalu. A dokonce i nově opravené branky visí v nářaďovně. Třikrát hurá!

V pátek okolo jedenácté hodiny Mona (fotr) smutnil, že nemá kdo vést oddílovku, což je průšvih, protože musí být odehráno několik závodů. Po týdnu, kdy jsem seděla s učebnicí „Mluvnice jazyka českého“ doma, jsem se téhle příležitosti chopila, abych si mohla "kapke" vyčistit hlavu. A zabijeme dvě (nebo dokonce tři!) mouchy jednou ranou. Oddílovka proběhne, já si dám pauzu od učení a hoši… ti možná budou rádi, že nemusí trávit lednový pátek doma.

Dostala jsem harmonogram i veškeré instrukce, ale stejně jsem věděla, že jestli nepřijdou rádcové, budu asi úplně ztracená. Chvilku čekám před klubovnou, když se k ní připlazí i Júňo se Syslem, mlsajíc nějakou dobrotu. Podle toho, jak byl Júňo kolem pusy špinavý, to tipuji na gofry. A to jim schvaluji, protože je tady mají pravdu dobré. A tak otvírám školu a ti dva hošíci mě zaučují, co jak správně udělat, kde nechat dveře otevřené.

Mě by tedy zajímalo, do jaké míry můžeme tento datum spojovat s „nešťastným dnem“. Vyvraždění řádu Templářů 13. října 1307? V pátek byl vyhnán i Adam z Ráje (nevím, jestli to bylo třináctého), ale v pátek třináctého se narodil i Ondřej Fuciman. (Že nevíte, kdo je to Ondra Fuciman? Na příští oddílovce určitě odevzdáte správnou odpověď, tak bych to tedy chtěl). Ale třeba „Pražská Dvojka“ toto datum ctí jako „posvátné“. I my máme „třináctku“ posvátnou, a pokud se oddílovka trefí do „třináctky“, lehce a s úctou bychom měli našlapovat. No nic. Konec filozofování.
Mrazivé sevření republiky povolilo. Už mohu na svém bicyklu s radostí, s oholenými zuby převodníků, plazit se na oddílovku. No, že by tak nebylo minulý týden – taky jsem se plazil, ale v teplotě -17°C, to nebylo tak radostné. A když už jsme u toho „plazení“, tak na dnešní oddílovce jsme se taky plazili. Vyzkoušeli jsme novou hru. A také se na nás příšel podívat Koumes.

Při prvním ranním ospalém pohledu na tekuté krystaly bezdrátové meteostanice ve vytopeném bytě jsem se jaksi nemohl v údajích zorientovat, až po chvíli mi došlo, že displej ukazuje -24°C. No, naštěstí už vím, jak přesně měří… Nicméně později teploměr v autě ukazoval -16°C.

Před tělocvičnou se nás sešlo šest Rysů, šest Vyder a čtyři Modří racci, tedy slušná účast. Jsem rád, že se našemu oddílu chřipková epidemie vyhýbá! Tentokráte nám nepřišla otevřít paní Geschwinderová, která se nemohla dostat do auta, ale jiná paní (snad Hájková, možná „Gorkovi“ upřesní, protože ji znají).

Venku mrzne až praští. Oddíl je nalezlý už ve vestibulu školy. Je zde i Sochor se starým Sochorem (starého Sochora dnes vidím už podruhé – přivezl nám kamiónem do fabriky dva 10-ti tunové svitky pásové oceli – otevíral jsem mu rolovací vrata haly. (Svitky bude dělit zase fotr od Salyho)). Přinesl dataprojektor a vysvětluje mi jak se mohlo stát, že jsme neměli přístroj na Vánoční nadílce. Starý Sochor si se zájmem prohlíží klubovnu a nešetří slovy chvály na adresu Patky a jeho pomocníků. Potřebuje na jaře zrobit na chatě altán.

Zahajujeme čtvrt hodiny po půl čtvrté. Je zřejmé, že už nikdo, kromě Doda nepřijde. Valíme se do tělocvičny. A hned vytahujeme z nářaďovny „bucláky“ – velké žíněnky. Na rozcvičení honička ve trojících. Všichni dostali babu a potom tři kola „jiráska“. Dnes je to nějaký slabý odvar, snad to bude tím, že je nás pouze třináct.