Prší. Nad hlavou mám rozevřený deštník, ne nepodobný „samoletce“ Rychlých šípů. Kolem mě pobíhá mokrý pes. Po kamenité cestě stékají a pádí dolů čúrky a potůčky vody. Když narazí na ocelové korýtko, stečou se, na síle naberou a opouští cestu do prázdna – tam někam dolů po svahu, tu cestu, po níž se škrábu do kopce. A další čúrky a potůčky vody mi tečou v ústrety. Spouští se ze svahu, jdou proti mně a to tak dlouho, až překročím další železné korýtko.

Stoupám nahoru, tam kde se zamlžený obzor jasní, nesu maso do guláše. Malá zelená „sabatora“ a tolik radosti. Stále prší. Celý týden už panuje nevlídné, deštivé počasí. Míjím samotu pod lesem, funím, od úst mi jde pára. Odbočuji z široké cesty mezi mladé výhonky bučiny na nepatrnou stezku, vedoucí po úbočí jedné z roklí, co se svažují dolů, do Řeky. Vcházím mezi kmeny velikánů, scházím do smrkového lesa. Všechno je mokré, podrost, půda, jehličí, i vzduch je vlhký.

Tak si synci opravte – ne „Obří důl“, ale „Přes Kykulská sedla na Polanu“. Tak by se měl psát nadpis dnešní výpravy, tak by se měla nazývat. O tom, že pošlapeme někam úplně jinam, padá rozhodnutí až v „tornádu“ – ve vlaku, co tu kdysi jezdil a dnes už pravidelně nejezdí.
Nesluší se obdivovat Obří důl v uplakaném šatu, nehodí se šplhat po mokrých skalních blocích, spouštět se do podzemních rozmáčených skulin a štěrbin. A uzenku si opečeme někde jinde, třeba – ano, na Polaně kde jsem byl naposledy před několika desetiletími.  

Prvotně jsem se domníval, že pojedeme jenom tři: Antek, já a Sir, ale jsou zde s námi Séba, Tříska, Sysel, Júňo, Dodo, Mates, Vítek, Startér a dokonce i Vendy s námi jede, ačkoliv včera hlásil, že se dnes nezúčastní. A abych nezapomněl, ještě Lú a Lála pošlapou s námi. Lála je vyzbrojena dvěma fotoaparáty, máme se tedy na co těšit?

Jsou tomu již téměř dva roky, přesně bez šesti dnů, kdy se na nejvyšším vrcholu Hostýnských vrchů odehrálo slavnostní otevření nově vybudované rozhledny. Krásná konstrukce vřetenového schodiště po obvodu lemována ohýbanými modřínovými lamelami...

Jsou to již téměř dva roky, přesně bez šesti dnů, kdy jsem si začal v hlavě spřádat plány, jak se na vrchol Kelčského Javorníku a potažmo i na vrchol této rozhledny s oddílem vypravím. Jednou již tento cíl byl i zanesen do Kalendária, ovšem rozmar počasí byl tehdy proti...

Jsou to již téměř dva roky, přesně bez šesti dnů, kdy se konečně myšlenka přetavila v čin....

Vál teplý „fén“, když jsem si to mazal do klubovny. Rychle, rychle. Pověsím vlajky, vyjmuté z táborových beden. Jen aby už nebyl před klubovnou hrozen nedočkavých hochů! Nikdo tu není. I škola je zamknuta.
Špendlím naše zástavy, doráží první Trojkař Saly – rádce Lišáků. Je sice v kroji, ale na zádech má kletr s oddílovou výzbrojí. Končí s pravidelnou činností a přišel se jen rozloučit.
Klubovna se před čtvrtou postupně zaplňuje. Doráží i Antek, auto je napěchováno slamníky. Vyrážíme před školu a nosíme materiál před klubovnu. Na půdu šplhají Júňo a Vítek a „slamáky“ postupně ukládají.