Jako když si vás průvodčí v „tornádu“, neboť zase jedeme vlakovou „retro“ soupravou do Beskyd, zavolá stranou a přizná se vám, že také jako chlapec chodil do Karvinské TROJKY, nabudete dojmu, že ta dnešní výprava se zkrátka musí povést. Bez ohledu na to, že za okny pantografu ubíhá studená a syrová krajina, s cáry mlh a s přítomnosti hrozícího deště. Ale jednou se řeklo, že se pojede, i kdyby trakaře padaly! I Sirovi byla už slíbená vycházka po lese. Tak se jede!! Jsou tu s námi jeden Rys, čtyři Lišáci a dvě Vydry. A Noro, Kamo, malý Mobydick a ještě Sir III., pes kokršpanělský.

Jsou různé podniky, jsou různé výpravy. Ale když napíšu, že … – nechci nikomu ublížit! Strach z nevlídného počasí, nemoc, strach z možné nemoci z nevlídného počasí, rodinná setkání s bezpodmínečnou účastí, školní a pracovní povinnosti, nezájem, nechuť. Sami hoďte kamenem!!

Venku je škaredá plískanice. Málo nás, málo! Sedím jako na trní. Civím na ty hodiny z Titanicu, kde se zastavil čas, ty secesní hodin ukazují, jak se jim zamane. A to je, prosím pěkně, Antek už několikrát reklamoval. Těsně před čtvrtou se klubovna přeci jen zaplňuje, chvatně se převlékají Trojkaři. Pádíme do tělocvičny. Přestože Rysové dnes dosahují 100% účasti, je na ně žalostný pohled. S tím se bude muset něco zrobit. Tři družiníci se nemohou rovně postavit proti osmi.

Špatně se mluví v tělocvičně. Zvuk se nepřirozeně rozléhá, nikomu není rozumět, nic není slyšet. Ale hučení, bučení, kvílení a chichotání – tak to je silné. Proto si nechávám „omáčku“ na klubovnu. A hned vytahujeme bucláky a rozcvičujeme se honičkou ve trojících. Přichází Lesan a žádá mě, abychom jim příští týden pustili tělocvičnu, protože zde budou o víkendu pořádat nějaké gymnastické závody. A už teď mu jde z toho hlava kolem.

Ještě včera odpoledne poletovaly sněhové vločky. Ale dnes je pěkně, skoro 10°C a Saly, co otevřel klubovnu, teď leží na lavici a odpočívá. Dalmi přináší oddílové věcičky a ohlašuje ukončení pravidelné činnosti. Pomalu se místnost zaplňuje a téměř všichni se převlíkají do tělocvičny, ačkoliv jsem nic neřekl. „No tak jděte, a koš a míče s sebou!“

Poslední borci – Švejk a Júňo, se převlékají a peláší do tělocvičny. Vytahujeme bucláky a na rozcvičení ani tu honičku ve trojicích nemohu zařadit, protože nás není více než 13! Tak zavděk beru vybíjenou dvěma míči.

Když jsem Lále vyprávěl, co všechno jsme dnes na oddílovce dělali, vyjádřila se tak nějak podivně, odtažitě, jako by nás podezírala z nějaké nekalé činnosti, taškářství, neřku-li z rozličných darebačin. A my jsme jen dražili „sladké dřevo“, co dal do placu Antek, ( i náhradní struny přiložil!).

Ovšem největší „rvačka“ se strhla o samotný obal kytary - ten, defacto neměl se samotnou dražbou co do činění, neboť byl součástí „sladkého dřeva“! Následně se vytáhla Sobíkova čepice. Všichni tvrdí, že je to Sobíkova čepice!!