Den první - do Stínadel, pátek 24. března 2017

Namísto původně plánované výpravy do Velkého Újezdu jsme nuceni přikročit k náhradnímu podniku, kterému je spaní v klubovně s podniknutím dvou jednodenních výprav. Ve Velkém Újezdu na faře bychom se křížili s jinou skupinou a to by nedělalo dobrotu. Navíc bychom za tento ne komfort zaplatili dosti vysokou cenu. Scházíme se tedy v době plánovaného srazu, ale nikoliv na autobusovém nádraží, ale v klubovně.
Po zahajovacím nástupu vysílám obě družiny do Stínadel, aby sepsali dvacet pět otázek, použitelných na hru Vyzvědači. Tuto chci s oddílem v blízké budoucnosti uskutečnit, protože jsme již opravdu dlouho žádnou hru ve městě nepodnikli. Ručičky se po hodinovém ciferníku otáčí a nikdo se do klubovny nevrací. Co se děje?

Ráno je mrazík. Skrz hustou mlhu se snaží prodrat paprsky jarního sluníčka, ale moc se jim to zatím nedaří. Uháníme „slonem“ Klárkou až do Svinova. (Skauti, co byli s námi na nádraží jeli na druhou stranu). Je nás zde nemálo, ale ani ne dost. Rysům chybí Páťa a Dalmi, Lišákům Saly a Infin. Vydry postrádají Doda. Také dva nováčci, včera dorazivší na oddílovku, tu dnes nejsou. Ačkoliv se dušovali, že určitě pojedou (asi to bylo pro jejich rodiče silné kafé!).

Do vlaku si Antek připravil dva hlavolamy s hracími kostkami. Z „3D“ pohledu měli synci přečíst součet ok na spodních stranách třech kostek. První kostka byla normální. To znamená, že součet protilehlých stran je sedm (vždy sedm!). Druhá kostka byla falešná. Vendy hlásí, že na spodních stranách je součet 61! To Antka úplně uzemnilo. Kamo se směje. I jiní výtečníci sází na tipování, ale jsou Antkem odehnáni.

Dnes odemyká klubovnu Páťa a „mateřsky“ stahuje přicházející Trojkaře do klubovny (má za to známku). A je nás tu už hodně. A nějaká maminka stojí mezi dveřmi se dvěma chlapci. Chtějí vstoupit do oddílu. Dnes odehrajeme „zápasnické třídy“, závod DOD, to bude „maso“, to bude přivítání. A už je tu Antek, a proutěný koš se bere a míče se berou, a loudáme se do tělocvičny. Jsme všichni, Dodo přijde později, a Runy přijde ještě později, protože to psal do doplňků.

Rozcvičujeme se „jiráskem“, hrou, která mi začíná lézt krkem, ale hochům se stále nezajídá. A už je tu i Dodo, nemůžeme dále čekat na Runyho a Salyho, a na Dalmiho, co si ruku zlomil, vytahujeme gymnastické koberce a zatuchlé žíněnky. Stavíme „třídy“ pro březnový závod DOD (Družinový Olympijský Desetiboj). Všichni do trenek a na boso. Sundat hodinky, řetízky, brýle. Je zakázáno kopat, kousat a za vlasy tahat.

Přijíždím ke škole, deset minut před devátou hodinou a vidím, jak Sobík vidí mě a pádí ke dveřím spojovací chodby. Nikdo zde není, dveře jsou zavřeny. Jsme tedy poslední? Sedíme na schodech, já po noční směně, Sobík cosi drmolí. Sluníčko svítí. Dýchá na nás předjaří. Nejsme poslední, jsme první! To tu budeme sami? Ale ne! Už se valí hoši. Zrovna přijíždí Antek a odchytává jednotlivé tlupičky a ověšuje je kabelami a sabatorami s „oddílovými věcičky“. To máte: florbalová hokejky, dresy, rozlišováky, přilby, míčky a míče, pešky. Přijíždí i Fili a vláší bedničku s kyrlingy. Neriskoval jsem včera a nerozdával kotouče hochům domů. Těžce bych je z nich získával. A další partija se hrne. Nebudeme sami. Pan školník nám otvírá, na chodbě jsou kupy sběru. Hovoří s Antkem a sprostě kleje. Zase nějací výtečníci se v tělocvičně věšeli na basketbalové koše a poškodili uchycení ve zdi. Holt, sádra není to pravé ořechové, co uchycení zpevní. Ale my máme svědomí čisté a od určité doby (dávno minulé) se na koše nevěšíme, ani si jich jinak nevšímáme.