Venku je škaredá plískanice. Málo nás, málo! Sedím jako na trní. Civím na ty hodiny z Titanicu, kde se zastavil čas, ty secesní hodin ukazují, jak se jim zamane. A to je, prosím pěkně, Antek už několikrát reklamoval. Těsně před čtvrtou se klubovna přeci jen zaplňuje, chvatně se převlékají Trojkaři. Pádíme do tělocvičny. Přestože Rysové dnes dosahují 100% účasti, je na ně žalostný pohled. S tím se bude muset něco zrobit. Tři družiníci se nemohou rovně postavit proti osmi.

Špatně se mluví v tělocvičně. Zvuk se nepřirozeně rozléhá, nikomu není rozumět, nic není slyšet. Ale hučení, bučení, kvílení a chichotání – tak to je silné. Proto si nechávám „omáčku“ na klubovnu. A hned vytahujeme bucláky a rozcvičujeme se honičkou ve trojících. Přichází Lesan a žádá mě, abychom jim příští týden pustili tělocvičnu, protože zde budou o víkendu pořádat nějaké gymnastické závody. A už teď mu jde z toho hlava kolem.