Rychle, rychle něco napsat, a nějaký ten snímek, je úplně lhostejno jaký to bude – rozmazaný, nevypovýdající, nevýrazný, nebarevný; no zkrátka (ten, ke kterému jsem se dostal nejschůdnější cestou!) – umístnit ho do zápisu z posledního oddílového podniku. Ale postupně získávám další snímky, a ty už nejsou rozmazané, ani nevypovídající, a už vůbec ne nevýrazné a nebarevné.

Teď jsme se vrátili. Já a Lála. Na sobě mám modré triko, a na srdci má to triko oddílový znak; a já cítím z toho trika, ehm – vůní dýmu a ohně, vůni táborového ohně. A ještě pach potu, to z toho putování, jak jsme kráčeli na Ivančenu; a v kletru nesli žulovou desku s předsevzetím umístnit ji na místo, kde člověk s pokorou se sklání k nejvyšší oběti těch, co nám jsou vzorem.
Zmastím nadpis – to jako nějaký název, (neděste se, později ho vyměním za odpovídající, pokud se vám, pokud se nebude mně, líbit); a datum! Ten je důležitý, a potom značku oddílu, a...