Stalo se vám někdy, že jste se ráno probudili a ještě jste si dokázali vybavit poslední „záběry“ právě prožitého snu? Oddílového snu? (To jako, že se tam vyskytují určití Trojkaři, tábořiště a jiné oddílové reálie). A byly to obrazy z výpravy už prožité, anebo té, co bude někdy příště následovat? Pravidelně nepravidelně se ráno probouzím a vybavuji si ty poslední obrazy, a s nimi spojené pocity a vůně, příhody a kamarády – vše, co jsem kdysi zažil, třeba na expedici „Maštale“, protože tento podnik považuji za jeden z nejsilnějších! Zkrátka mě to pronásleduje. Je to taková hluboce vyoraná brázda do pulsujícího srdce. Několik takových rýh tam už mám. (A není to nic neobvyklého, protože o podobných zážitcích píše i Ježek v knize „Stezka odvahy“.
 
Když jsem psal Kassovi, že mám v pokračování z kronikového zápisu z „Maštalí“ nastrkáno dalších 50 fotografií, odepsal mi: „Už se těším!“