Ve vlasech jehličí, lokty a kolena do krve sedřená od skály, a v botách písek – a v loapu zapomenuté jablko. Ale v duši čisto, všechny chmury, strasti i starosti zůstaly hluboko ve skalních roklinách. Snad jsou přilepeny borovou smolou na opuštěných pasekách ve vyběleném, jako žebra a pařáty vypadajícím klestí, nebo sklouzly do skalních soutěsek, puklin, slují, průchodů a voštin – a možná jsou narovnány u úpatí Hrnčířovy skály nebo Hradu, jako ty klacíky, které tam kdosi rovná. Je to přitažlivost zemská, co s roztávajícím sněhem kousky dřev a větví klade k patě skal? Jsou snad pod kamennou lavicí v Dudychově jeskyni, nebo pod skalním převisem, kde Koumes našel cibuli?
A puklé žulové srdce v hromadě balvanů vedle cesty – vedoucí do bývalé sklářské hutě, kde jsme spali. Když se na to srdce postavíš, uvidíš Toulovcovu rozhlednu. Když se na to srdce postavíš, uslyšíš kamarády. Jsou zde, byť je nevidíš, jsou s tebou. Ty a oni jste prošli Maštale.