Kdybych vám měl napsat, jak jsme ráno se Sirem pelášili na nádraží, a s deštníkem v ruce (složeným), protože žádný autobus na náš vlak nám z domu nejel – a před tím veselo mžilo, nechtějte slyšet mé lamentace! Ale tak nějak, podvědomě, jsme cítili, (já, i Sir), že bude líp! A, světe div se, ono bylo!! Tak to je naprostá paráda. A tak to má být!! Akorát jsem měl pocit, že všechny síly, co jsem měl na dnešní výpravu nasbírány, jsem už vyčerpal!! Uff!!

Na karvinském nádraží probíhají stále těžké „stavební manévry“. Valíme si to venkovním východem zpět na první nástupiště a přes koleje, pod dozorem muže v zelené reflexní vestě, až na třetí, již zmodernizovaný, perón. Naše „Hanička“ tu už stojí. A čeká, až se nalodíme, a spolu s námi i několik desítek houbařů – opozdilců. Obloha je temně ocelová, voda může spadnout každou chvíli. Ale nám, co se chtějí dnešní výpravy zúčastnit, a to z jakýchkoliv příčin, to nevadí. A tak to má být! Anebo tak!!

„...Když mě někdy v noci tlačí noční můra, slýchávám Ben Gunnův bláznivých smích a křik. A žvatlání Silverova papouška „kpt. Flinta“. Praskání nadouvaných plachet Hispanioly a brnčení jejích stožárových lan. A příboj, burácející kolem pobřeží Ostrova pokladů, který vypadá, jakoby se právě vynořil ze dna oceánů. Leží na něm stín mrtvého piráta, co s obličejem modrým od rumu huláká rouhavé odrhovačky a bohapusté kletby.
U břehu ostrova hnijí vraky potopených lodí a zarůstají kvetoucím býlím. Bahenní zápach močálů, vzlet poplašených ptáků, vůně pryskyřice borových lesů na náhorních plošinách pod Dalekohledem, zarůstající lidská kostra v trávě, a ranní mlžné opary vzdálených skalisek. Ocel a krev, ocel a smrt. Příslušníci „Rytířů štěstěny“ neznají slitování!
Tam se ukrývalo pohádkové bohatství, za které mnoho lidí zaplatilo svými životy. A které jsme se jednoho dne vypravili hledat i my...“ *

Tak to máme za sebou! Úvodní fotografie je pouze ilustrační, bubnové sekačky byly jen dvě... Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří přijeli a přiložili ruku ke společnému dílu!

A na co by se nemělo zapomenout? Rozhodně:

Den podmračený – takový, u kterého nevíš, co máš od něj očekávat. Z dusného povětří nádražní haly nás valí necelá poloviny oddílu na první perón. Práce na karvinském úseku „Optimalizace železničního koridoru“ stále pokračují. Sledujeme cvrkot. Náš vlak je ohlášen na druhé nástupiště. A už je tu, páskujeme se do vrchního patra. Antek zjišťuje velmi nepříjemnou věc. Do batohu se mu vylila káva z jakési té moderní bandasky s komplikovaným uzávěrem, či kýho výra, a zasáhla i fotoaparát. Ten je naprosto zneschopněn, ne-li přímo vyřazen z činnosti. To je nemilé. To je velmi nemilé!
Vedle nás se usalašil Sobík. Mám podezření, že je nemocný, protože postrádám „základní vitální funkce“ jako jsou řev, hýkot, hlasitý smích, dokúčaní kamarádů, rozlévání nápojů po podlaze, navazovaní volné konverzace s neznámými spolucestujícími. Jak mi ale Antek prozrazuje, Sobík se vsadil, že bude dnes hodný!! Studuje jakýsi časopis („Chvilka pro tebe“, či – karamba, já nevím co to bylo?). Ale je opravdu hodný, až mě tím děsí!

Jakou cenu má připravovat podnik, kterého se zúčastní 44,444 % členstva? Jakou vypovídající hodnotu mají výsledky posledních dvou závodů DOD – Družinového Olympijského Desetiboje, když se klání zúčastní necelá polovina oddílu? Jakou? No, žádnou! Ale říkal jsem už kdysi, že poslední měsíc tábornického roku by neměl být bodovaný, bo jeden jede na školní výlet, jiný do školy v přírodě, další s rodiči k moři (termín je cenově výhodný), a tak se na posledních podnicích sejdou synci, co nikam nejedou a nemají co robit. A tak to vypadá i dnes.

Naštěstí přifrčel Fili, oddílový „bike“ guru. Sláva, nebudu sám. Stopky budou synchronizovány a jednotlivý borci budou moci vyrazit na trať! Na trať jízdy zručnosti. V Černém lese, kde by se mnoha maminkám zvedl žaludek a fotříci by si „trail“ neodvážili projet. Ale budiž.
Platany u našeho kamene se chovají nestandardně.

Zatímco nakládám mezi kapkami deště v Olomouci kola do lyžin střešních nosičů, Antek, který již se svou osádkou dorazil na Pavučinku, hlásí „azuro“! A také ať prý vezmu sekyry a pilku. Safra, vždyť mi žádnou pilku nemáme! Tak ne, pila je nalezena....

...o dvě hodiny později vysedáme z transportního vozidla v údolí Stříbrného potoka, přímo před předloženým schodištěm Pavučinky. A z chalupy zní Infinovým hlasem otázka, jakou že si dáme palačinku! No, to je Amerika! Ve sporém osvětlení jedné žárovky (těch je tu také nedostatek) funguje v kuchyni palačinková manufaktura. Startér smaží, Séba s Infinem usmažené placky plní dle přání. A dá si i Ludva, jenž právě přijel s Evkou, kterou vyzvedával v Zábřehu na nádraží. A dá si je, poněvadž jsou z bezlepkové mouky - kilo bratru za 111,- Korun českých. Zvenčí se do chalupy dere citelný chlad.

Ve vlasech opět jehličí, lokty a kolena do krve sedřená od skály tak, jako před třemi roky. A v botách písek – a v batohu zapomenuté jablko. Ale v duši opět čisto – všechny chmury, strasti i starosti zůstaly hluboko ve skalních roklinách. Snad jsou přilepeny borovou smolou na opuštěných pasekách ve vyběleném, jako žebra a pařáty vypadajícím klestí, nebo sklouzly do skalních soutěsek, puklin, slují, průchodů a voštin – a možná jsou narovnány u úpatí Hrnčířovy skály nebo Hradu, jako ty klacíky, které tam kdosi rovná. Je to přitažlivost zemská, co s roztávajícím sněhem kousky dřev a větví klade k patě skal?A kdo cpe ty borové šišky do skalních voštin?

Jsou snad pod kamennou lavicí v Dudychově jeskyni, nebo pod skalním převisem „Velkého Medvědího campu“, kde Maty našel uzavřené skleničky od jogutrtů? V jednom pepř, v jiném paprika, sůl, cukr a dokonce i káva?

Synci, pro mě neskutečný podnik. Když pominu martýrium při hledání pravé boty s kufrem a rozhodování na kterém kole vyrazím, naprostá paráda. Z Racku jsou na srazu Maco, Harry a biker Fili. Účast velmi slušná. Asi největší za poslední roky. Po nezbytných informacích u „našeho“ kamene v lesoparku – to jako kam pojedeme, a že si máme dávat pozor na cyklostezce, a hlavně pozor na značku „dej přednost v jízdě“, spouštíme se k Olze, po staré panelce až do lázní, přes Darkovský most na cyklostezku a pak již nic nebrání našemu putování lužními lesy v rozpuku jara.

Kolem cesty jsou koberce pampelišek – takových malých žlutých sluníček, ze stromů visí chomáče jehněd. V Olze je málo vody, přepady z „larsenek“ nejsou zatopené po celé šířce splavů. Ale řeka voní rybinou. Teplota vzduchu 24,7°C, nebe v záclony oděné – vysoké řasosloh. Jarní větřík věje. Po půl hodině brzdíme u přístřešku v Loukách a padáme do trávy.   

Pokud bych napsal, že je tomu už 54 let, co se tlupa dospívajících chlapců, volně pobíhajících po lese – protože „chtějí zažít nějaké opravdové dobrodružství“, náhodně potkala v jednom starém, opuštěném lomu nad jablunkovským průsmykem, a pod vedením mladého chlapíka (myslím tím Grifina), se rozhodla založit tábornický oddíl chlapců, jen částečně by to byla pravda. V tomto času měl Antek už sedm dní života za sebou, já na světě ještě nebyl, protože jsem si hověl v bříšku u maminky. No vidíš!

A teď tu stojíme v hale karvinského nádraží. Je to na den přesně – 28. dubna, Antek má 54 roků, já mám ještě čas. Modrých racků je šest, oddíl zde má jedenáct Trojkařů, sedm chybí. A jsme rozhodnuti vydat se do míst, kde to před 54. lety začalo. Ta tisícovka chlapců, co oddílem prošla, těch 54×10×4 oddílových schůzek – a ještě více těch družinových, stovky výprav a expedic, pět desítek letních táborů a několik těch zimních (20, 30?). Jo, a ještě s námi půjde pes.

Sedm hodin ráno a teploměr ukazuje nulu. Hmm, co na sebe? Raději více vrstev, které se budou postupně stěhovat do batohu! Ve stanovený čas srazu se ke klubovně dostavilo torzo oddílu v počtu devíti hochů. Od Rysů jsou tu Čedar, Matyáš a Hepík. Lišáky zastupují jen Gorka s Krokym. Nejvíce je tu Vyder, ale zato jsou to všechna trojčata – Maty, Bery, Pedro a Simon. Z celého oddílu se z „šarží“ dostavili jen Gorka a Čedar!! Inu tak… Perkele… Safryš, dám si deset…

„Regína“ nabrala už z hlavního nádraží sedmiminutovou „sekyru“. Dostáváme se, spolu dalšími čtyřmi desítkami osob, do již tak slušně zaplněné soupravy. První část cesty je, jak to říci, no zajímavá. Přesedáme v Senici na Hané. První zastávka, Náměšť na Hané, nás nechává klidnými. Na druhé, v Drahanovicích, vystupují Čedar spolu s Matyášem, Hepíkem a Simonem. Skupina je vybavena mapou a instrukcemi. Sejdeme se na Kosíři, tak páček shledáček!